†17. 7. 2006 Ing. arch. Jindrich Merganc – Rychlonohý Lišák

– slovenský woodcrafter;

účastník ústředního tábora LČSW Tábora velkých dešťů na Sázavě na

Stvořidlech (7. - 17. 7. 1946), účastník  Čotokvy v údolí Hučivé Desné

v Jeseníkách ve dnech 6. – 19. 7. 1947, náčelník tábora kmene Ojibway na

Waldenu na říčce Belá ve dnech 14. - 30. 7. 1949, během tábora se

konala kmenová Čotokva a po táboře 15 účastníků absolvovalo putovní

tábor přes Nízké Tatry do Slovenského Ráje (30. 7 – 14. 8. 1949); náčelník

třetí Čotokvy, kterou pořádal od 15. do 30. 8. 1949 kmen Ojibway Bratislava

na Waldenu pod Smrekovicí v Nízkých Tatrách.

Spoluautor publikace Veselé putovanie po Slovensku (s J. Paclem

a V. Makovickým; foto – V. Heckel, V. Makovický, J. Merganc, Z. Pouba,

O. Pravda, M. Sajdoch, M. Serátor, V. Šilhan; Štátne telovýchovne

nakladatelství, pobočka v Bratislave, 1954).

Narodil se do rodiny českého Arch. Jindřicha Mergance žijícího v Bratislavě,

tam vychodil základní školu i gymnázium a absolvoval vysokoškolské

studium na Slovenské vysoké škole technické, jež v roce 1952 završil, titulem

inženýra architekta. Vyjma tříměsíčního zaměstnaneckého poměru

v žilinském Priemstavu, kam nastupoval bezprostředně po absolvování

na tzv. umístěnku, nikdy nemusel opustit bratislavský, otcem navržený

rodinný dům v Čelakovského ulici čís. 5.

Povinnou vojenskou prezenční službu si odbyl ve Vojenském projektovém

ústavu, kde v letech 1952 - 1954 pracoval jako projektant.

Od 1. 12. 1954 působil v Energoprojektu, „kde se mimo jiné zúčastnil na

projekčních pracích na zahraniční zakázce Nanking a na projektu Slovnaft –

Vlčie Hrdlo“. Od 1. 8. 1957 přešel do Keramoprojektu a odtud 1. 10. 1960 do

Kovoprojekty.

31. 3. 1971 rezignoval na projektovou činnost, opustil Kovoprojektu a od

1. 4. 1971 do 30. 11. 1978 se ve Slovenském výskumném a vývojovém centru

urbanizmu a architektúry (CUA) zabýval výzkumem „v oblasti bytové

výstavby a občanské vybavenosti.“

Od 1. 12. 1978 do 30. 6. 1990, kdy odešel do důchodu, působil jako vedoucí

výzkumně-vývojový pracovník ve Výskumno-vývojovém ústavu pozemného

staviteľstva.

Celý život pracoval v anonymitě kolektivu velkých projektových ústavů a dík

skromné povaze se nikterak nedral na výsluní. Bratislavská pracoviště

střídal z vlastní vůle v cílevědomé snaze získat co nejvíce zkušeností z nových

odvětví a oborů.

Když počátkem devadesátých let dvacátého století slibovalo dojít naplnění

dlouhodobé úsilí o zřízení muzea architektury na Slovensku obohatil

vznikající sbírku o vzácné dokumenty z pozůstalosti po zesnulém otci,

obsahující vedle autorských originálů architektonických návrhů, různých

kreseb a skic krom jiného i korespondenci a kresby otcova pražského

profesora a příznivce, architekta Josipa Plečnika, či svědectví o studijních

exkurzích mladších Plečnikových žáků – budoucích architektů – po

Slovensku, během nichž se získalo velké množství etnograficky hodnotného

materiálu, jenž se posléze také dostal do sbírkového fondu.

Zemřel po těžké chorobě.