†29. 6. 1998 Jiří Těšitel – Dědek

– před 2. světovou válkou vynikající atlet – desetibojař,

za války ligový volejbalista SK Zaměstnanci města Prahy, po válce jeden

z prvních reprezentantů ČSR, hráč Sokola Vysočany a hrající trenér ligového

Dynama Slavia Praha.

Jeho sportovní a volejbalové začátky byly spojeny se Sokolem a DTJ Praha 1,

v obou případech se sportovišti na pražské Štvanici. Za Protektorátu Čechy-

Morava byl smečařskou oporou SK Zaměstnanců města Prahy, kteří patřili

za války k nejlepším celkům české zemské ligy a v roce 1942 skončili ve finále

protektorátního mistrovství třetí za Viktorií Plzeň a pražským SK Philips.

V této době byl také členem výběru Čech při tradičních utkáních Čechy-

Morava a po válce oblékal krátce i reprezentační dres ČSR při mezistátních

zápasech doma i za hranicemi (v Bulharsku, Polsku, Rumunsku). V letech

1945 - 1946 hrál za Sokol Karlovy Vary, kam byl pravděpodobně vyslán jako

státní správce či dozor při poválečném osídlování Sudet. V roce 1947 byl na

soupisce obnoveného Sokola Vysočany, kterému v tomto roce pomohl

vybojovat titul Přeborníka ČOS. Po sloučení Sokola Vysočany s dalším

ligovým celkem z nedalekého Proseku v roce 1949 a příchodu mladších hráčů

přešel v roli hrajícího trenéra do ligového Dynama Slavie Praha. Po ustavení

I. celostátní ligy v roce 1955 a sestupu vysočanských volejbalistů (již

Spartaku ČKD Stalingrad) přišel v roce 1956 posílit tento celek ve II. lize.

Po zániku volejbalového oddílu v TJ ČKD po jejím sloučení s TJ Bohemians ve druhé polovině 60. let odešel se svými spoluhráči na holešovické Maniny do Slavoje Praha 7, se kterým pak hrál řadu let 1. a 2. třídu pražského přeboru.

Celý život stále hrál na osadních turnajích. Volejbalem byl doslova posedlý

a v sezoně (tehdy na antuce od konce dubna do začátku listopadu) si bez něj

nedokázal představit jediný týden bez dvou až tří odpoledních akcí, a jediný

víkend bez turnaje. V 70. letech se proslavil poznámkou, že už se nemůže

dočkat důchodového věku, aby mohl trénovat dvoufázově. Když se po

dosažení této mety stal členem Komise masového rozvoje volejbalu a později

Komise společenského významu Českého volejbalového svazu., vzal si na

starosti agendu turnajových kalendářů a škodolibí kamarádi tvrdili, že

jenom proto, aby žádný z turnajů nepropásl.

Přezdívku Dědek si vysloužil na libeňském Starém Ostrově, kde v 50. letech

hrál nejvyšší soutěž za Dynamo Slavii Praha. Nejen pro svůj pokročilý věk,

ale i díky pečlivě zastřiženému knírku a tichému sípavému hlasu, svědčícímu

o nemocných hlasivkách.

Byl sportovcem tělem i duší, nekouřil, nepil alkohol. Všichni, kdož s ním na

libeňském ostrově hrávali ligu, dodnes s úsměvem vzpomínají na oddechové

časy, při kterých mu jeho paní podávala k osvěžení bandasku s vychlazeným

mlékem. A po zápase v místním kiosku namísto tradičního piva s ostatními

popíjel limonádu. Na hřišti i mimo něj byl po celý život gentlemanem a nikdy

jsem jej neviděl, že by měl konflikt se spoluhráči, soupeři, rozhodčími či

diváky.

Byl mimořádně otužilý, přes zimu chodil jen v košili „rozhalence“ pod sakem

nebo lehkou bundičkou, a v sezoně, pokud se nejednalo o mistrák, hrál

zásadně jen v trenkách a bos. Jistě i zásluhou těchto zásad a zvyků se dožil 82

let a ještě v polovině 90. let jej bylo možné pravidelně potkávat na Štvanici,

kam si chodil zahrát s partou o jednu až dvě generace mladších nadšenců

a kde dával dohromady družstvo pro oblíbené veteránské turnaje

v Dřevěnici, Radčicích aj.

Nejen v dobách své největší slávy, ale ještě po padesátce byl obávaným

smečařem - zabijákem, který se rozbíhal k síti zdaleka za postranní lajnou

a do výskoku odrážel z jedné nohy.