*24. 3. 1919 MUDr. Jaromír Wolf – Vlk

– woodcrafter, zakládající člen kmene Wahpeton;

Ustavující sněm Kmene Wahpeton se uskutečnil 13. června 1936, J. Wolf byl

zvolen rádcem kmene Wahpeton.

výrazná postava českého woodcraftu i českého horolezectví.

Už jako člen chlapecké YMCA a účastník jejích táborů, které tehdy vedl Joe

First, přítel E. T. Setona, se seznámil s myšlenkou lesní moudrosti. Rozhodující

vliv na jeho cestu k woodcraftu i cestu životem mělo však studium na

pražském Akademickém gymnáziu. Stal se nadšeným obdivovatelem řecké

filosofie a vyznavačem jejího ideálu: dokonalosti těla i ducha. Již na starých

fotografiích z 30. let je vidět Vlkovu atletickou a asketickou postavu,

vyrovnanou vnitřně i se svým okolím.

Miloval přírodu a pobyt v ní a to ho přirozeně svádí dohromady se

spolužákem S. Křížem - Šípem, již tehdy členem Ligy čs. woodcrafterů.

S dalšími spolužáky a kamarády – C. Švehlou, M. Zoufalým, J. Rojíčkem,

K. Hromadou - se rozhodli založit woodcrafterský kmen Wahpeton, jehož

ustavující sněmovní oheň vzplanul 13. 6. 1936. Do vedení kmene byli zvoleni:

S. Kříž – Šíp – náčelník, C. Švehla – Bobr – ohnivec, J. Wolf – Vlk – rádce,

M. Zoufalý – Sova – písmák, J. Rojíček – Rorejs – hospodář, K. Hromada –

Kopčán – hlasatel. Každé léto a každou zimu jezdili tábořit na Walden

v Nízkých Tatrách, který byl tehdy nejen centrem ligové woodcrafterské

činnosti v ČSR, ale specifickou duchovní školou, na jejíž absolvování se

nezapomíná.

Na podzim 1936 získal první orlí pera a o vánocích spolu s ostatními bouřlivě

prožil návštěvu E. T. Setona v Praze. Činnost kmene Wahpeton vrcholí v roce

1938 a v témže roce maturuje a začíná studovat na Lékařské fakultě

University Karlovy.

Stále pracoval na svém všestranném rozvoji a zaměření kamarádů převážné

na manuální dovednosti a indiánský kolorit mu přestalo vyhovovat. To bylo

jednou z příčin, proč v říjnu 1938 vystoupil z kmene Wahpeton a se

slovenskými woodcraftery, jejichž rodiny se po rozdělení republiky vrátily do

Prahy, založil nový Kmen Dakota. Vždy měl snahu poznávat a prožívat

woodcraft do větší hloubky a šířky.

Na počátku války se všichni pražští woodcrafteři opět sešli v jednom kruhu

a v roce 1941 vznikl Kmen pražských woodcrafterů, jehož aktivním členem

byl samozřejmě i Vlk. Kmen se po celou dobu války scházel ilegálně na

sněmech, konal obřady, jezdil na vodu, tábořil v týpích - hlavně na Královské

na Slapech a na Stvořidlech na Sázavě.

               Kmen Dakota nezanikl ani v poválečné hektické době a na výročním sněmu

(3. 2. 1946) byl dokonce zvolen opět náčelníkem. Společná činnost byla však

již méně intenzivní a kmen se pomalu rozešel: členové odešli vést jiné kmeny

mladších hochů, pracovali v náčelnictvu LČSW (např. Vlk byl ve výboru pro

pocty), dohánějí studia, zakládají rodiny...

Po válce byl nejprve předsedou přípravného výboru Ligy československých

woodcrafterů (od 22. 5 1945), řádně byl zvolen předsedou 30. 9. 1945 na

valné hromadě spolku.

Obnovení činnosti LČSW bylo povoleno Ministerstvem vnitra 18. 6. 1946.

Ve dnech 1. - 3. 11. 1946 se konala valná hromada a sněm za účasti 44 členů

LČSW. Činnost odstupujícího náčelnictva byla kladně hodnocena. Z voleb

vzešlo nové náčelnictvo LČSW, již bez J. Wolfa.

Sněm 2. 11. 1946 mu udělil nejvyšší vyznamenání Ligy čs. woodcrafterů

Řád bisona za osobní statečnost.

Po dokončení studií (1948) pracoval v nemocnicích v Čáslavi, Děčíně a ÚVN

v Praze;

V letech 1949 - 1950 působil jako vedoucí horolezeckého oddílu Sokol Slavia

Děčín – Podmokly;

Od roku 1954 se pak už stále věnoval jako internista tělovýchovnému

lékařství.

Staří přátelé se s ním už nepotkávali v týpiových táborech, ale v horách,

kam mířil každou volnou chvíli, a zvláště na těch „nejtvrdších“ akcích.

Horám, horolezectví a vysokohorské turistice Vlk zcela propadl a to, že se

v letech 1958 - 1961 plavil po světových oceánech jako lodní lékař, byla jen

výjimka potvrzující pravidlo.

Odolal nátlaku KSČ, a přesto díky své odbornosti, slušnosti a serióznosti

stanul v čele Svazu horolezectví ČSTV; stal se též členem různých

mezinárodních horolezeckých společností.

A jenom díky jemu se tak mohla řada našich horolezců, jejichž kádrový profil

nebyl nikdy nejskvělejší, podívat do světových velehor. Bratr Vlk, i když se tak

rád toulal, nebyl však „osamělým vlkem“ - žil v harmonickém manželství

a své děti, syna a dceru, systematicky vedl k láskyplnému vztahu k přírodě.

Kolik hor a kopců prolezl a prochodil, už asi nikdo nespočítá, jako lékař se

zúčastnil např. horolezeckých expedicí do Hindúkuše, Pamíru a Himálaje

(1973 a 1976).

Protože byl skutečně všestranný, zanechal po sobě stovky článků

v novinách a časopisech, ve kterých čtenářům přibližoval svět hor, přírody

a prostého pobytu v přírodě. Zanechal po sobě i výborné knihy.

K několika fotografickým publikacím o světových velehorách napsal

průvodní text – Horolezecká zastavení (1988), Ostrovy v oblacích (1989).

Ve svých knihách Hindúkůš (1967), Řeka jménem Červánky (1975)

a Šivova velká noc (1979) kronikářsky důsledně, ale přitom velmi poutavě

zachytil průběh horolezeckých expedicí do Himálaje (výstup na Makalu),

jejich všední, slavné, ale i tragické okamžiky. Vlkův jazyk je mimořádně

vytříbený a poetický a prozrazuje nejen výborného pozorovatele

a psychologa, ale především moudrého člověka, který dokáže vidět krásu

věcí v jejich prostotě a přirozené podstatě, bez mámivých brýlí novodobé

civilizace.

Publikace pro skauty a woodcraftery – Oheň třením dřev (Hlasatel

Wahpetonu 6-1998), Potrava v divočině (Hlasatel Wahpetonu 1-1999),

Malování podzimu (2000) a Oheň třením dřev (2000); Šachmat (Latinské

texty z básní Horatia, Tibulla a z Nového zákona ze Zjevení sv. Jana upravili

J. Wolf a Gabriela Osvaldová)

/*Zlonice/