*25. 7. 1885 PhDr. Jan Hořejší

– průkopník skautingu, učitel, spisovatel a překladatel.

Byl synem mechanika a švadleny Marie Strankmüllerové. Po brzké smrti otce

žil s matkou v Klabavě u Rokycan. Nadaný Jan vystudoval nejprve reálné

gymnázium v Rokycanech, kde byl jeho profesorem Bořivoj Müller. V letech

1906  - 1912 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlo - Ferdinandově .

Jeho spolužákem byl M. Seifert.

Po dokončení studií učil krátce na gymnáziu v Rokycanech, v letech 1913 -

1914 v Praze na Dívčím učitelském ústavu a od září 1914 v Učitelském ústavu

v Příbrami. Již během studií se seznámil s myšlenkou skautingu, a proto již

létě 1913 tábořil nedaleko Tymákova u Plzně. Jeho oddíl si začal říkat

Psohlavci a jednotlivé družiny měly vlajky s černou, červenou a zelenou psí

hlavou. Oženil se s Marii Hamerskou a měli spolu tři děti, Marii, Jana

a Dagmar.

Po zbytek života byl činný v praktické i teoretické lidové výchově, kromě

pedagogiky se věnoval spisovatelské a překladatelské práci. Vědecky byl

činný v biologii, filozofii, v pedagogice, v lidové výchově a v reformě školství.

Od roku 1937 řídil časopis Osvětová služba.

Základ jeho skautského oddílu tvořil sokolský dorost. Rozepře s vedením

tehdejšího Odboru Junáků – Českých skautů, vedly k tomu, že založí vlastní

odbor skautů Psohlavců pod humanitárním spolkem Záchrana. Spolu s ním

do Psohlavců vstoupily oddíly Bořivoje Müllera a učitele Emila Pelunky.

Počátkem dubna 1914 začal vydávat časopis Psohlavec, který vycházel

do roku 1922 (s pauzami ve vydávání 1915 - 1917, 1919, 1921).

Roku 1915 založily spřátelené junácké skupiny „Obec Psohlavců“. Členy nově

vzniklé organizace byly oddíly z Prahy (? Roubal, B. Müller), z Berouna

(M. Seifert, M. Maixner), z Loun, z Plzně (J. Krs, ? Koranda) a z Příbrami

(J. Hořejší).

Po převratu roku 1918 se k Obci Psohlavců začali hlásit další členové z jiných

měst (Jindřichův Hradec, Hradec Králové, Uhříněves, Tábor, Tmáň, Tanvald,

Mělník ad).

M. Seifert i J. Hořejší byli tak jako řada dalších učitelů vysláni na Slovensko,

aby alespoň částečně zmírnili akutní nedostatek učitelů. Na slovenských

vyšších školách se do vzniku Českosloveska vyučovalo výhradně maďarsky,

což bylo po převratu 1918 úředně zakázáno.

V červnu 1919 byl proveden první neúspěšný pokus o začlenění Psohlavců do

Svojsíkova „Svazu Skautů“. Woodcraftersky orientované jádro (především na

popud M. Seiferta) se během léta opět osamostatnilo.

Vznik oddílu na Slovensku vedl k tomu, že Obec Psohlavců na svém

listopadovém sjezdu v Berouně přijala rozšíření názvu na Československá obec

junácká Psohlavci – Horní chlapci.

J. Hořejší v té době přešel s polovinou organizace definitivně do Svazu skautů,

zatímco M. Seifert zůstal věrný woodcraftu a založil na jaře 1922 "Zálesáckou

ligu". Představa J. Hořejšího, že bude jeho skupina Psohlavců hrát ve Svazu

důležitou úlohu se ukázala jako lichá, poměrně brzy splynula se Svojsíkovými

Junáky v jeden celek.

Dílo - Symbiotická řasa siná v kořenech u Cycas revoluta (1910), Oběh vody

v těle rostlinném (1911), Tělo lidské, jeho stavba, život a výchova (1912),

O školách v přírodě a návrh na čsl. Abbotsholm (1918), Několik zkušeností

z didaktických a pedagogických pokusů (1930), Lidová výchova a její

regionální studium (1931), Jak studovat: Racionalisace sebevzdělání studenta,

samouka, inteligenta (1932, II. upravené vydání 1935)Hasičstvo a tisk (1933),

Naléhavé úkoly a pracovní program v lidové výchově (1933), Typy lidí a typy

škol (1934), Kulturní politika československá (1935), Patero proslovů o

ostřízlivění (1940), Jak se vyznati v lidech (1944), Umění nestárnout (1945),

T. G. Masaryk osvoboditel (1947), Kulturní politika a ostřízlivění (1948),

Osvětová péče (1951);

/* Vídeň/