† 29. 4. 1990 MUDr. Jaromír Wolf – Vlk

– woodcrafter, zakládající člen kmene Wahpeton;

Ustavující sněm Kmene Wahpeton se uskutečnil 13. června 1936, J. Wolf byl

zvolen rádcem kmene.

výrazná postava českého woodcraftu i českého horolezectví.

Už jako člen chlapecké YMCA a účastník jejích táborů, které tehdy vedl Joe

First, přítel E. T. Setona, se seznámil s myšlenkou lesní moudrosti. Rozhodující

vliv na jeho cestu k woodcraftu i cestu životem mělo však studium na

pražském Akademickém gymnáziu. Stal se nadšeným obdivovatelem řecké

filosofie a vyznavačem jejího ideálu: dokonalosti těla i ducha. Již na starých

fotografiích z 30. let  je vidět Vlkovu atletickou a asketickou postavu,

vyrovnanou vnitřně i se svým okolím.

Miloval přírodu a pobyt v ní a to ho přirozeně dalo dohromady se

spolužákem S. Křížem - Šípem, již tehdy členem Ligy čs. woodcrafterů.

S dalšími spolužáky a kamarády – C. Švehlou, M. Zoufalým, J. Rojíčkem,

K. Hromadou - se rozhodli založit woodcrafterský kmen Wahpeton, jehož

ustavující sněmovní oheň vzplanul 13. 6. 1936. Každé léto a každou zimu

jezdili tábořit na Walden v Nízkých Tatrách, který byl tehdy nejen centrem

ligové woodcrafterské činnosti v ČSR, ale i specifickou duchovní školou,

na jejíž absolvování se nezapomíná.

Na podzim 1936 získal první orlí pera a o vánocích spolu s ostatními bouřlivě prožil návštěvu E. T. Setona v Praze. Činnost kmene Wahpeton vrcholí v roce 1938 a v témže roce maturuje a začíná studovat na Lékařské fakultě University Karlovy.

Nepřestává pracovat na svém všestranném rozvoji a převážné zaměření kamarádů na manuální dovednosti a indiánský kolorit mu přestává vyhovovat. To bylo jednou z příčin, proč v říjnu 1938 vystoupil z kmene Wahpeton a se slovenskými woodcraftery, jejichž rodiny se po rozdělení republiky vrátily do Prahy, založil nový Kmen Dakota. Snaží se poznávat

a prožívat woodcraft do větší hloubky a šířky.

Na počátku války se všichni pražští woodcrafteři opět sešli v jednom kruhu

a vznikl Kmen pražských woodcrafterů, jehož aktivním členem je samozřejmě i Vlk. Kmen se po celou dobu války scházel ilegálně na sněmech, konal obřady, jezdil na vodu, tábořil v týpích - hlavně na Královské na Slapech a na Stvořidlech na Sázavě.

Kmen nezanikl ani v poválečné hektické době a na výročním sněmu (3. 2. 1946) byl dokonce zvolen opět náčelníkem. Společná činnost byla však již méně intenzivní a kmen se pomalu rozešel: členové odešli vést jiné kmeny mladších hochů, pracovali v náčelnictvu LČSW (např. Vlk byl ve výboru pro pocty), dohánějí studia, zakládají rodiny...

Sněm 2. 11. 1946 mu udělil nejvyšší vyznamenání Ligy čs. woodcrafterů

Řád bisona za osobní statečnost.

Po dokončení studií (1948) pracoval v nemocnicích v Čáslavi, Děčíně a ÚVN

v Praze;

V letech 1949 - 1950 působil jako vedoucí horolezeckého oddílu Sokol Slavia

Děčín – Podmokly;

Od roku 1954 se pak už stále věnoval jako internista tělovýchovnému

lékařství.

Staří přátelé se s ním už nepotkávali v týpiových táborech, ale v horách,

kam mířil každou volnou chvíli, a zvláště na těch „nejtvrdších“ akcích.

Horám, horolezectví a vysokohorské turistice Vlk zcela propadl a to, že se

v letech 1958 - 1961 plaví po světových oceánech jako lodní lékař, je jen

výjimka potvrzující pravidlo.

Odolal nátlaku KSČ, a přesto díky své odbornosti, slušnosti a serióznosti

stanul v čele Svazu horolezectví ČSTV; stal se též členem různých

mezinárodních horolezeckých společností.

A jenom díky jemu se tak mohla řada našich horolezců, jejichž kádrový profil nebyl nikdy nejskvělejší, podívat do světových velehor. Bratr Vlk, i když se tak rád toulal, nebyl však „osamělým vlkem“ - žil v harmonickém manželství a své děti, syna a dceru, systematicky vedl k láskyplnému vztahu k přírodě.

Kolik hor a kopců prolezl a prochodil, už asi nikdo nespočítá, jako lékař se

zúčastnil např. horolezeckých expedicí do Hindúkuše, Pamíru a Himálaje

(1973 a 1976).

Protože byl skutečně všestranný, zanechal po sobě stovky článků

v novinách a časopisech, ve kterých čtenářům přibližoval svět hor, přírody

a prostého pobytu v přírodě. Zanechal po sobě i výborné knihy.

K několika fotografickým publikacím o světových velehorách napsal

průvodní text – Horolezecká zastavení (1988), Ostrovy v oblacích (1989).

Ve svých knihách Hindúkůš (1967), Řeka jménem Červánky (1975)

a Šivova velká noc (1979) kronikářsky důsledně, ale přitom velmi poutavě

zachytil průběh horolezeckých expedicí do Himálaje (výstup na Makalu),

jejich všední, slavné, ale i tragické okamžiky. Vlkův jazyk je mimořádně

vytříbený a poetický a prozrazuje nejen výborného pozorovatele

a psychologa, ale především moudrého člověka, který dokáže vidět krásu

věcí v jejich prostotě a přirozené podstatě, bez mámivých brýlí novodobé

civilizace.

Publikace pro skauty a woodcraftery – Oheň třením dřev (Hlasatel

Wahpetonu 6-1998), Potrava v divočině (Hlasatel Wahpetonu 1-1999),

Malování podzimu (2000) a Oheň třením dřev (2000); Šachmat (Latinské

texty z básní Horatia, Tibulla a z Nového zákona ze Zjevení sv. Jana upravili

J. Wolf a Gabriela Osvaldová)

/*Zlonice/