Stanislav Zárybnický - Houla

Dalším z autorů, kteří už nerozšíří svůj trapsavecký archiv je Standa Zárybnický Houla. Neodmyslitelně patřil k původní trapsavecké smečce, stejně jako k muzice a to nejen trampské nebo k Brdům. Získal v Trapsavci řadu cen a zvláštní je jen to, že na cenu nejvyšší vlastně nedosáhl nikdy. Přesto jeho povídky Mám pes, Vobchod nebo básnička Vandršaty patří k pomyslnému zlatému pokladu soutěže. Houla nebyl jen proslulým trampem v rámci Brdské smečky, doma v Rakovníku organizoval hudební dění, poskládal kompletní samizdatový zpěvník Jarka Nohavici, Karla Kryla, Jardy Hutky nebo Vládi Merty. A zapojil se do protikomunistických aktivit, jeho podpis a šíření výzvy Několik vět mu ještě měsíc před revolucí (v říjnu 1989) vynesly rozsudek s peněžitou pokutou, kterou za něho následně uhradil Karel Kryl. Ani změna režimu ho neodradila od dlouho dopředu naplánovaného dobrovolného odchodu. Více prozradí jeho tvorba nebo řada zajímavých dalších informací, které najdete na níže uvedených odkazech.



Příjemné čtení

Belmondo



Další dílka a informace najdete zde:

https://raport.cz/publicistika/2009-49-standa-zarybnicky/2010-01-07

https://raport.cz/noviny/2009-50_houlovi-prijel-zahrat-nohavica/2009-50/

https://www.nohavica.cz/cz/tvorba/archiv/kyvaci_plysovy_pes/kyvaci_pes.htm

https://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?query=houla&reader=&porad%5B%5D=Ne%C5%BE%C3%A1douc%C3%AD+texty&zobrazNevysilane=0

https://www.folktime.cz/pohlocas-povidky/2672-stanislav-zarybnicky-houla.html

https://www.folktime.cz/zajimavosti/houlova-padesatka.html

https://www.folktime.cz/povidky/tratovy-delnik-trampskeho-a-folkoveho-samizdatu.html

https://www.folktime.cz/povidky/vanocni.html

https://www.folktime.cz/pohlocas-povidky/4995-takovej-mlhavej-hreben.html

https://www.folktime.cz/pohlocas-povidky/4133-z-trapsaveckych-luhu-jarne-unorovy-houluv-ohen.html

https://www.trampsky-magazin.cz/povidky/9-mam-pes-houla-43.html

https://www.rodocapsa.cz/trapsaveckydenicek/aktual/0212/0212.htm

https://www.geocaching.com/geocache/GC21T51_pro-houlu?guid=82083a44-b59b-4423-9715-47fca99f30d8

Někam, kde je hezky



Tam někam kde je hezky

tam mě můj vlak zaveze

Tam někam kde je hezky

a kam zlej člověk nevleze

kde umyli si špínu

z oken co vedou ven

a skvrna od benzínu

nepadne na můj sen



Tam někde kde je hezky

z vlaku se vylodím

a všechny starý stezky

pod kola pohodím

A třeba se i svlíknu

vždyť na co je mi šat

když celej další život

chci jenom milovat



Tam někde kde je hezky

lidi mě pozdraví

a žádnej si nemyslí

že je to nezdravý

po končetinách půjdu

stopem mě veme pták

až tuhle cestu ujdu

chci v trávě posnídat



Tam někde kde je hezky

je slyšet ticho hrát

a rose můžeš zpívat

s básníky povídat

Tam někde kde je hezky

a kam tě zavedu

mluvěj lidi česky

a voněj po medu



text písně, kterou zhudebnil Wabi Ryvola





Vandršaty



Pro básničku

pro kytičku

pro písničku

žijeme



za kus řeči

mezi klečí

se ve zteči

bijeme



z milování

z putování

z usínání

pijeme



bez úplaty

si svý svatý

vandršaty

šijeme



3. místo poezie pokročilých Trapsavec 1979

Vobchod



Ta bouřka byla pořádná. Začala ve chvíli, kdy Riky zabouchával dveře vod malýho trampskýho sroubku uprostřed brdskejch lesů. Ze smolnejch mraků lítaly tuzexový blesky, vzduch byl hustej vod deště a pak se ten jeden blesk zapích přímo někam pod Hřebeny. Po bouřce se tam musím mrknout, jestli něco nechytlo. Za chvíli bylo po ní. Ale to už začla noc, tak rychle udělat voheň, nakrmit se a pak všichni voddychovali u kytar.

Jenom já se šel sám podívat po směru toho nebezpečnýho blesku. A taky jo. Nahoře u Hřebenu vidím světlo. Šlapu co nohy vydaj, blízko to nebylo. Konečně se voheň vobjevil asi sto metrů vode mě na druhý straně lesní louky. Normální, lidmi připravenej voheň, to se pozná. Ale to ticho. Vohníček zamrkal a já to vzal jako výzvu k návštěvě.

„Ahoj, ahoj,“ povídá ten chlap. Vopíral se vo podivnou boudu trochu podobnou pouťový střelnici, ale roubenou z klád, bez kol, ale s pultem. „Ahoj,“ vodpovídám mu já. Vtom se v boudě rozsvítily petrolejky. Za pultem ležely a visely orig uesky, teletiny, sekerky, kanadky, nože, stetsony, vopasky, kanady, celty, pily, fajfky – prostě všechno, co může pořádnej traper potřebovat a co nekoupíte ani v Priru. „Vyber si rychle, už sem táhnou další,“ vozval se ten šklebící se chlap. Ve svý vyjevenosti jsem se vzmoh na votázku po ceně. Zašklebil se ještě víc: „Jo, to je drahý. Budeš pak muset vandrovat až do konce života. Během let to bude těžký, ale to je holt moje cena. Bereš?“

„Beru.“ A tak mám ještě dnes celtu kosočtverec a černej starej stetson. Na boudě se divili, kde jsem to sebral, a šli tam pak sami. Tenkrát přišlo pár lidí bez nákupu. Že prej nic nepotřebujou. No, teď už ne. Nejezděj.

Tuhle jsme zas seděli u tý malý boudy v brdskejch lesích. Bylo nás míň. A všichni si najednou sundali vošoupaný klobouky a koukali na bouřkový mraky, jak se pomalu stahujou na Hřebeny.

1. místo próza pokročilých Trapsavec 1974

A v pátek...



mi přišel zajímavej list. Papírovej, neboť na bukový, dubový a březový se píše přece jenom dost špatně.

„... děsně mě štve příšerná neobjektivita. Co enní trampský, co se jen trochu vymyká, pryč s tím – to je názor poslední doby. Žijeme svým stylem života, protože ho považujeme za správný, a protože nám vyhovuje. Ale co vyhovuje mně, nemusí přece vyhovovat každémnu. A kde je psáno, že ten můj styl života je nejsprávnější?

Často brečíme, že na nás pořád někdo něco vidí, že proti nám něco má – a není to trochu i naopak? Nevidíme často jen sebe?

Neměl bxy spíš pojem tramp pro nás vyjadřovat lidský charakter, vlastnost, životní názor – a ne jen hodnocení člověka podle toho, jestli jezdí každý týden ven a má muzdu s khaki batlem?“

Tolik Smíšek z Plzně. Hlasuju pro. Kolik rukou se zvedá proti? Jsme tolerantní k jiným zájmům lidí, jako to vyžadujeme v některých písních a povídkách pro sebe? Nebo jsme trampové – a kdo je víc?

Rubrika Táborový oheň časopisu Mladý svět 1982

Standa Houla Zárybnický představoval, a myslím že nejen pro trapsaveckou smečku lidiček, jednu z nejzajímavějších osobností. A tak jeho předčasný odchod ze světa v roce 1989 dost citelně zasáhl všechny, kteří se s ním znali. V závěru svého dopisu na rozloučenou napsal: „Mějte se tu hezky, nacházejte, jako jsem nacházel já. Jsem na konci. Zapijte mne, zahrajte mi, zazpívejte si. A dík za všechno. Žijte. Dokud máte proč. Já už své proč dožil.“ Každoročně se v zimě na Brdech koná oheň za Houlu pojmenovaný Houliáda. Schází se na něm ti, kteří s ním jezdili a stále víc i těch, kteří ho znali jen zprostředkovaně. Věřme, že snad i oni dojdou k poznání, že Houla nebyl žádný „trampský svatý z Brd“, ale někdo kdo chybí. A nejen u těch ohňů.

Pro dnešek jsem vytáhl dílka, která jsou od různých autorů, společné mají to, že všechna se dotýkají Houly.

Příjemné čtení

Noc svatého Valentýna

(pro Houlu)

Stoly jsou sirotci

s židlemi na ježka

doutník má vůni skořice

a venku prší

Ručičky hodin

culí se do blba

dvě světla s černou tlamou

projíždí okolo -

Mám husí kůži

Na jednom (!) stole

skvějí se dva rumy

pojistka proti samotě

Letošní noc svatého Valentýna

hladí mě po srsti

Na Brdském Závrší

pálí se vzpomínky

to jednou do roka

hrají mu song -

Narozen v Čechách

… mám divnou předtuchu

a prázdný panáky

kytara na stěně sama se ladí

možná ti nahoře tajně mě zdraví

Tak ještě dokola než oheň vyhasne

i v prázdný hospodě můžu se bát

Venku je nad nulou... já cítím chlad

Juan

Na druhém břehu světla

(kamarádu Houlovi)

Kamaráde

vyřiď mj pozdrav andělům

a Bohu moje díky

za teplo táborových ohňů

za svrchovanost stromů

a nekonečnou píseň vod

Modlím se často beze slov

když se dotýkám skal

a když si stelu v trávě

a když se dělím s kamarády

o chleba a píď mechu pod hlavou

Na druhém břehu světla

tam kde teď balíš svoji usárnu

jsou stejné cesty jako tady

počkej tam na nás někde u lesa

a nezapomeň naše jména

Punťa

***

Pamatujete na Houlový první novoročenky? V dobách, kdy eště nevobesílal kdejakýho redaktora a kapelu? Tehdy měl Houla jenom pár kamarádů a tak jeho péefky byly různě malovaný! Teda né že by uměl kreslit. Vystřihl dycky ze žlutýho přírodního papíru tvar vůdkraftu, vymaloval pastelkama, eště byl veprostřed třeba vohníček, týpko a tak. A uvnitř, vono se to skládalo jako srdíčko k MDŽ, bylo dycky napsaný nějaký heslo. Ten rok to bylo vod Kiplinga: „Jsme jedné krve, ty i já!“ Napsaný Houlovým písmem, kerý se vod pátý třídy nezměnilo.

Ten rok sme si vzali mezi Vánocema a Silvestrem volno a jeli sme na Brdy. Postupně sme se tam scházeli na Lucerně, aniž bysme se domluvili, na Novej rok nás tam bylo snad padesát. Samo, že sme neseděli celej den na fleku. A tak deme jednou po Hřebenu a potkáme Prtiho. Rozpovídali sme se, kde teď kempujem, kdo tam všechno je a kdo asi eště příde, a dyž padlo Houlový jméno, Prti říká: „Moc ho vode mě pozdravujte! Hezky se mi teďko připomenul. Přišel sem takhle domů z práce – je fakt, že bylo třiadvacátýho a slavili sme ten den Vánoce i Silvestra pohromadě. No a koukám, ve schránce dopis. S razítkem Zdice. Říkám si, copak mi asi Houla píše pěknýho? Vodevřu a čtu: „Sme jedna kurva, ty i já – Houla.“

Depak, s takovejma novoročenkama se už dneska nesetkáte.

Tapi (Trampský Portýr 1999)

Pravdivá pohádka

Bylo a je. Zemí středočeskou se vláčel ochmýřený skoromuž. Vlastnil hudební nástroj, v němž jen znalci poznali kytaru. A on s ní byl pověstný u všech táborových ohňů. Maje zapovězeno zpívat ve všední dny, aby jeho hlas nebyl zaměněn se sirénou konec šichty oznamující, vyžíval se zplna ve dny vandrovní.

Jednoho večera, kdy již zábava vázla a lid trampský kol ohně dřímal, uchopil jeden ze svých tří akordů a prsty rytmicky drbaje kol spodku strun, začal pět. Národ trampský nejsa plně při vědomí, jal se káti ze svých hříchů, domnívaje se, že to troubí andělé k soudu poslednímu.

Leč pohled na trubadůra je uvedl do tvrdé pozemské reality. Planoucí líce, skromný porost na bradě, šlachovité skřížené nohy v šortkách, a ten hlas! Nikde neuslyšíte takovou kombinaci tónů, stupnic, barev, výšek a poloh v jediné obyčejné písni. Lidé jsou povah různých. Ti, co vlastní hudební sluch, chystali se k soudci Lynči. Leč ostatní se zaujetím naslouchali akordu tvrdé G. A ti, co již vícekrát slyšeli trubadůra a měli šok dávno překonaný, se nerušeně oddávali spánku. Píseň střídala píseň. Co to? Nový akord! Ladné D! Skvělá árie! Hlas kolísá v nadoblačných výškách. Lid šílí. Zpěvák také. Ale… hlas se zlomil. Nebohý hrdina lomcuje zarezlou mechanikou kytary. On chce ladit!!! Proč??!

„Kamarádi,“ vzlyká, „já jsem to slyšel! Já dostal hudební sluch! Jak to můžete poslouchat? Kam spěje slavný hudební národ?“ Leč nadpřirozená síla jej nutí vzít kytaru a hrát. S tváří zkřivenou nepopsatelným utrpením mlátí do nikdy neladěné kytary. Trpí, jeho muka jsou strašná. Nemůže přestat hrát, neztratí svůj absolutní hudební sluch. Trpí za nespočet zničených hudebních sluchů svých posluchačů a následovníků. Říká se, že jej vysvobodí ten, kdo naladí jeho kytaru a naučí ho alespoň pět akordů.

Riki