Abeceda tuláků

A – vlídný dům, o kterém se ti zdá

a květinová zahrada,

teplý kout, o němž se ti zdává,

a tvoje doma – mokrá tráva.

B – ptačí hnízda, výška korun stromů,

rozlitá voda v zatopeném lomu,

bolavá srdce zcela naplněná

a ve snech měkká mořská pěna.

C – zarostlý břeh jezírek a tůní,

k večeru změť a zmatek z vůní,

stromečky trávou hustě obrostlé

šeptají podzimu – ještě ne.

D – na příslib úplňku i chleba,

na dosah ruky co je třeba,

voňavé deštěm tvoje dlaně,

když dálka navždy dýchla na ně.

E – skoby do skal natlučené,

tajemství ve rtech uzamčené,

mlčky a hbitě zdoláváme kámen

nahoře setkáme se s ránem.

F – stromy v horách větrem ošlehané,

kvetoucí trávy v louce rozcuchané,

pro turisty směr denních štrek

a pro nás vůně fialek.

G – křeslo v kempu ztraceném

když oheň smlouvá s večerem.

Pak akordů pár na kytaře

a pokus mluvit přímočaře.

H – lávka mezi dvěma břehy,

podaná ruka plná něhy,

hodina nekonečně dlouhá,

po smůle rozvoněná touha.

I – čára, která rozdělila den,

ráno se rodím, večer jsem.

Silnice náhle končí v nedohlednu,

nestává zpříma, kdo klesá ke dnu.

J – studna k tobě nakloněná,

pramínek vody beze jména,

odrazem slunečním se chvěje,

hluboká, bez dna, beznaděje.

K – je stráň nejbělejších kopretin,

kytara, kamení, modrý stín

když padá noční chlad.

Jasný zvuk slova kamarád.

L – šňůra perel natažená,

pod lípou rozehraná scéna,

o tom, kam dny se stále ženou,

tvář perlou z rosy ozdobenou.

M – krmelec, kde srnky lížou sůl,

nad světem zlomená a osamělá hůl.

Písmenko z mlhy, vidina pouhá,

točivá cesta, ostrá a dlouhá.

N – návrat do dětství a k létu,

výsměšné gesto nemocnému světu,

nenávist, nevědomost spící,

ale i naděj hořce chutnající.

O – slunce, měsíc, hvězda, noc,

v samotě vůně lesa na pomoc,

studánka, suk a dohořelá svíce

i stará, otlučená lžíce.

P – záda tornou tvarovaná,

námahou nakloněná hlava,

krájíme z cesty, až zbývá jen skýva,

splašené srdce si s potokem zpívá.

R – rychlík, který ujet nechám

a poslouchám, jak zpívá – spěchám!

Pak za ním půjdu po koleji

poslouchat, jak se pražce chvějí.

S – cesta do hor, tam a zpět,

Slunce si vzdychlo naposled,

obzor se o štíty pořezal,

svou krví oheň rozdělal.

T – střecha z celty pod plačícím nebem,

k tisíci kroků ještě jeden,

na starých džínách záplaty,

T jako tráva, jako ty.

U – miska z dlaní, křišťálová voda,

průzračná chuť a smytá zloba,

heboučká krůpěj, nová síla,

jen touha, ta se nevymyla.

V – věty poskládané jemně,

vzniknou a doznívají ve mne,

jen nikdy, nikdy neumírá

to slovo, co nás vede – víra.

X – věčné dilema dvou cest,

a snaha růží stále kvést,

zákazy vstupu na tajemná místa,

Orion v dálce se vystřelit chystá.

Y – cesty dvě, jež konečně se sešly,

hieroglyf, jenž dětská ruka kreslí,

a někdy rozcestí, kde říkáme si – jdem.

Za svými cíli nebo za sluncem.

Z – říční meandry, zvonkohra na mezi,

zelená kapradin, ztráty a nálezy.

Závora za poslední lidskou tratí

a bilance – dal, našel, ztratil.

Petra Hedvičáková

2. místo v kategorii Poezie pokročilých