Brdský medvěd

Probudily mě kroky, praskání ohně a cinkání ešusu o kameny. Péťa už vstal a vaří snídani. Slyším jak kolem šumí brdské lesy – zní to jako ukolébavka. Spokojeně jsem zavřel oči. Péťa poznal, že jsem vzhůru a řekl: „Hele, slíbil jsi, že dneska vyrazíme brzy. Vstávej!“

   Ovšem, že jsem to slíbil. Ale ve spacáku je dobře a teple. Rozhodl jsem se ještě dlouho nevstávat. Nevím, jak hluboce jsem usnul, ale probudilo mě ticho. Přemítal jsem, jestli nemám vystrčit hlavu ze spacáku a podívat se co je se snídaní, ale slyším Péťův hlas. Zněl kapku rozčileně: „Hele, vstávej, je tady medvěd!“

   Takhle ty na mne! Ale takovou hloupou lstí mě ze spacáku nedostaneš. Odpověděl jsem: „Jak velkej je ten medvídek? Vejde se mi do kapsy?“

   Péťa se na chvíli odmlčel a pak povídá: „Žere ti boty, Právě schlamstnul pravou a z levý tahá tkaničku.“

   Přiznávám, že můj kamarád má smysl pro humor. Nicméně se nevzdávám.

   „Co by žral moje boty?“ vesele huhlám ze spacáku. „Máme přece chleba.“

   „Náš chleba? Ten už je v něm!“

   Péťa odchází od spacáku. Napjatě poslouchám. Jsem zvědav, co si ještě vymyslí. Slyším mlaskavé zvuky, brumlání a tlumený hovor (že by někdo přišel?), potom se blíží temné funění. Kdosi nade mnou přešlapuje, Péťa z dálky něco povídá. Zapraskaly větvičky, kroky se vzdalují. Už mi to nedá, musím ven. Péťa zkrátka zvítězil. Otevřel jsem svou skrýš jediným trhnutím zipu a ještě jsem stačil zahlídnout něco obrovského a tmavého jak mizí v křoví. Na pařezu seděl Péťa, úžasně otrhaný a podrápaný, a nepřítomně se dívá do dálky. Otočil se ke mně.

   „Ježíšmarjá!“ vydechl šťastně. „To mi nikdy nikdo neuvěří, že jsem se na Brdech potkal s medvědem!“

   No, však já taky ne.

Jaroslava Šálková – Kavče

3. místo v kategorii Próza pokročilých