Česká příroda

Znáte něco, co nás vystihuje?

Naši zemi, naši vlast?

Co zbylé země stoprocentně převyšuje?

Co pozorovat je neuvěřitelná slast?

Samozřejmě na mysli mám krajinu českou,

vysoká pohoří, rozlehlá údolí.

Vše poprášené barvou hezkou,

kde zvířátka se u potůčků vždy napojí.

Kvítka všech známých barev i tvarů,

lesy s listím a jehličkami.

Odpočinout si můžeme u Karlových varů,

projít se pražskými uličkami.

Toto sice příroda není,

ale je to spojeno se zemí naší.

Díky tomu nás ostatní znají,

proto se to u nás cizinci jen práší.

Nejhezčí, co znám, jsou naše české hory.

Hlavně Šumava a Krkonoše!

Zbožňuju naše rozlehlé a tajemné bory.

Jsem tak ráda, že jsou naše!

Krásné jsou i naše rybníky,

třeba Rožmberk ráda mám.

V pohádkách jsou obydleny vodníky,

alespoň v těch, které znám.

Říčky a řeky, divoké i jemné,

chvíli připomíná dravce

a potom zase mají krásu víly půvabné,

jež přitáhne všechny zvědavce.

Snad se ani nemusím zmiňovat

o energii, která sálá z moravských vinic,

kde si každý muže prozpěvovat

po vzoru dlouholetých tradic.

Ať je noc, či vykukuje sluníčko,

naše lesy své záhadné kouzlo mají.

Vždy pohladí tvé srdíčko,

když tu ptáčci své nebeské árie zpívají.

Stejně jako na louce či paloučku,

kde každé kvítí své místečko má,

kde si mech roste hezky pomaloučku,

mezi kvítím a hvězdou se rozdíl nepozná.

Proto nejspíš každou noc,

na obloze měsíc svítí,

a hvězdy jako noční kvítí,

připomínají nám svoji moc.

Daniela Wojnarová

Kategorie Poezie do 23 let