Koťátko

Já vím, koťátko může najít kdokoli a kdekoli.

   Jenže tohle koťátko bylo ještě úplně malinké a už se umělo prát. Mělo nakousnuté ucho a trošku odřený čumáček, který měl být správně ještě hebký a růžový.

   Je to chvilka, co jsem těžce dosedla a lavičku tohohle posledního krásného nádražíčka, totiž bedýnky stlučené z prkýnek s honosným nápisem „Nesvačily“. Je rozhraní večera a noci a den, kdy se nebe rozhodlo omámit vás kouzly, těmi krásnými, barevnými kouzly, které rozleje na zem a obdaří něčím zářivým a přitom tajemným všechno, co na ní leží. Koleje se svítí posledními záblesky západu slunce a východem měsíce, jsou voňavé dálkou, jako ve spoustě písniček o nich.

   Mám za sebou notný kus hřebenovky a pak Údolí hadrů, kde jsem chvíli tiše postála před opuštěnou chatou starého Láďi, co v lednu umřel… Uměl vyprávět celé noci – a jak krásně… O zemích, kde byl, kde létal za války se svou stíhací letkou, o lidech, o zvířatech a vůbec, o všem. Zvedl se, tátovsky se usmál, do hrníčku s puntíky nalil kávu – kovbojskou, na tý prý musí plavat podkova – tak byla dobrá, pak řekl „zapívej mi, rád tě poslouchám“ a moje kytara mu zpívala Island. Byl tam a proto měl tu píseň rád…

   Teď si tu tichounce zase zpívám Island, vidím jeho vrásčitou, trochu trnkovskou tvář s mrožíkem a koleje se mi začínají rozmazávat… Je ticho, vzduch voní a v nesvačilský budce „hrdý“ hoboes s malovanou kytarou pláče…

   A najednou přišlo to koťátko. Vlastně, vždyť já ho nenašla, to ono… Odkládám mou vrbičku se strunami, která toho na mě tolik ví a hladím to maličké něco, co se sotva narodilo a už se to toulá, v kožíšku má i zbytek bodláčí, kterým asi prolezlo a kočičí svět ho naučil prát se. Drsný jazýček olizuje ruku a mě začíná být teplo… „Tys mě přišel potěšit, viď? A taky mi asi vyčteš, že tě to natrhnutý ouško taky bolelo, taky jsi naříkal a zase skáčeš dál a mazlíš se mi tu v náruči?“

   V dálce houká lokálka. Koleje se odmlžily a mě je hezky, když odnáším tu chlupatinku dál od kolejí a taky, aby se dostal do vesnice. Blíží se s houkáním a krásným supěním brdský vláček a v něm je jistě někdo, komu už také někdo brzy odřel čumáček, kdo se musel prodírat ostružiním a ještě umí potěšit toho, kdo pláče…

   Vedle na lavici v uhánějcí noční krajině kolem kolejí říkají s úsměvem děda a paní v šátku „tak nám něco zahrajte, slečno!“

   Spouštím veselou, rozvernou písničku…

Eva Keslová – Rebel

1. místo v kategorii Próza začátečníků