Nádraží

To nádraží už z dálky vypadalo ospale. Žlutá barva oprýskaná, mezi kolejemi se popelily slepice. Čekárna páchla vyjetým olejem, kterým byly napuštěny podlahy. Na zemi pár nedopalků, zmačkaná krabička od cigaret a pohozený lístek, na dvou místech procvaknutý. V kanceláři podřimoval přednosta a pocuchané kotě si na zemi pohrávalo s jeho čepicí. Prasklé sklo jemně zadrnčelo. Kotě na chvilku vzhlédlo, ale pak se znovu věnovalo čepici. Muž v modré uniformě dál rytmicky odfukoval pramínek vlasů, který mu spadl a odhalil kousek začesané pleše.

Zvedl jsem ruku k prasklému sklu, ale potom mne napadlo: Proč ho vlastně chci budit? Vlak pojede téměř za dvě hodiny. Uvelebil jsem se v rohu na lavici, kam nedosahovaly sluneční paprsky. Pomalu jsem přivíral oči. Najednou se otvor dveří zatemnil. Zvedl jsem hlavu. Stála tam holka. Modré džínsy, košile, na krku šátek. Vypadala unaveně. „Ahoj,“ řekla a nadhodila usárnu. „Ahoj.“ Všechna ospalost ze mě spadla. „Nevíš o nějakým kempu?“ „Jó,“ povídám, „slabejch patnáct kilometrů.“ Před tím se mi zdály proklatě dlouhý. „Tak dem, ne?“ „Dem,“ povídám, trochu moc hlasitě. Přednosta se probudil a zamžoural na nás. Pak si přihladil vlasy a začal shánět čepici.

Zbyněk Bakeš – Kuna

1. místo v kategorii Próza začátečníků