Opuštěný nádraží

Stojím sama na nádraží.

tvý stopy déšť splách,

nástupiště opuštěný,

slabě svítí jedna lampa a vlak mizí v tmách.

Zapálím si cigaretu,

ale nemám s kým,

jenom cesty ze vzpomínek,

co na vandry zpátky vedou, společníkem mým.

V nohách stovky kilometrů,

nekonečnejch mil

a z cancáků pobrandanejch

dokola si připomínám pár společnejch chvil.

Měl si bágl snad válečnej,

v celtě spoustu děr

a kanady rozšmajdaný,

který nikdy nezradily, vždycky našly směr.

Spal si v bouři, silným větru,

slyšel vlky výt,

úsměv z tváře nezmizel ti,

ani když si promočenej blátem musel jít.

Jasná záře táboráků,

nebe plný hvězd,

milenky tvý nejvěrnější,

s kterýma ses dlouho loučil před branama měst.

S partou skvělejch kamarádů

poznals trampskej svět,

vrací se mi bez odezvy –

proč si takhle brzo musel na konečnou jet?

Už si pivo neporučíš

v baru U Tří břich,

kapitoly uzavřený

už nikdy víc nebude znít lokálem tvůj smích.

Peru tvoje starý džíny

ve snu postý snad,

slyším dřevo ozvučený,

na který si rád brnkával i mě učil hrát.

Stojím sama na nádraží,

tvý stopy skryl prach,

kolejnice zrezivělý,

už nesvítí žádná lampa, utápím se v tmách.

Věra Bardarovová

kategorie Poezie nad 23 let