2012 · Poezie
Osm dní
Veronika Dvorná
Ještě osm dní
než se rozední
než se vydám k tobě
na cestu poslední.
Smutné bylo loučení
jak by zastavil se čas
potůčku temné zurčení
pak přetrhlo náš hlas.
Že shledáme se brzy
já stačil jsem ti říct
a dodnes mě to mrzí
že skryla jsi svou líc
snad tajila jsi slzy
snad zatajilas víc.
Já spatřil záblesk naděje
a dálku v očích tvých
však teplo tvé mě nehřeje
a smutek na mě dých‘.
Já blázen v tu dálku uvěřil
a nechal jsem tě jít
tebe snad pánbůh nestvořil
to ďábel musel být.
Život svůj bych za to dal
a víš, že nejsem lhář
i duši svou bych zaprodal
jen vidět tvoji tvář.
Nic jiného jsem nehledal
než tvých očí jasnou zář.
Já vrátil jsem se k tobě
po dlouhých osmi dnech
po nekonečné době
kdy zbyl už jen tvůj vzdech.
Potok už hlučně netekl
v krajině ztemnělé
a pohár dávno přetekl
tvé lásky domnělé.
Tvých slibů jas
už dávno zhas‘
jen slzy tečou proudem
z tvých dlouhých černých řas.
Snad nejsem toho hoden
tvůj úsměv spatřit zas.
Z temnoty září lucerna
a připomíná oči tvé
kéž zhasne, lásko nevěrná
já se teď modlím za mrtvé.
Můj zrak až bude zkalen
a smutkem zšedne vlas
mé srdce pukne žalem
smrt vstoupí mezi nás.
Pak uslyšíš dva výstřely
jak umíráčku hlas
tvé oči náhle zbystřely
… snad pochopilas.
Dvě rány jak oči tvoje temné
do nichž můj zrak už nikdy nepohlédne
a přeci
v tvém srdci
jsou dálky nedohledné …
Tak čekej osm dní
než se rozední
pak vzpomínka snad zvadne
a smutek zevšední
však já, ač srdce chladné
zůstanu tvým očím věrný, má lásko poslední.
Veronika Dvorná
Kategorie Poezie