Poesie budoucnosti

Tichej, nádhernej podvečerní klid si sednul na kraj. Slunce svou koulí mizelo v tmavým, zarudlým rybníce, na kterým plul žabinec jako mořský chaluhy a klacky místo korábů. Komáři tiše bzučeli a hledali místo k odpočinku, žabí město začalo prozpěvovat nejmodernější kuňkavý hity, vobčas někde žbluňkla ryba, tráva na břehu zvlhla rosou, brabenci zmizeli z povrchu svý kupky, hvězdy se začly vobjevovat za svým vůdcem – měsícem. Černej les přes všechnu jejich snahu zůstával temnej, neviditelný tvorové vylézali z doupat, stromy se tiše pohupovaly. Kousek dál osamělá skála hlídala pořádek ve svým rajónu. Vítr přines houkání vzdálenýho vlaku a to všechno vobčas přerušovaly zvuky trampskejch písní, opěvujících všechnu tu krásu, tvrdý chlapy, nekonečný dálky a romantiku. Nádhera poslouchat. Kdesi zavyl pes a chladno vyrazilo útokem, zvuk bandža jako vodní kapky poletoval voňavým vzduchem, píseň Západu zazněla. Lidé nadšeně poslouchali a podivovali se kráse zpěvákovýho hlasu. Poesie sobotního podvečera v lesích...

   Hudba skončila. Mladej muž, dosud sedící u prkenýho červenýho stolu na verandě přepychový chaty, se votráveně zved, položil žolíky na stůl, zahodil vajgla americký cigarety, rozsvítil vypínačem u dveří velkej lustr nad stolem a šel vobrátit kotouče na moderním magnetofonu. Vysoce výkonný reproduktory začaly stereofonně vybrnkával Vlajku a hvězdy se s divným smutkem koukaly na lidi tančící po veliký verandě...

Stanislav Zárybnický – Houla

1. místo v kategorii Próza pokročilých