Pohled Pána Boha

Pán Bůh se dívá na svět z výšky,

už vidí kvést i pampelišky.



Dívá se, dívá, usmívá,

dívenka krásná ztepilá.

S věnečkem žlutým ve vlasech,

směje se sladce na chlapce.



Pán bůh se dívá na svět z výšky.

Vidí jak chlapec líbá víčka.



Zablýsklo se a zahřměl hrom,

chvíle tak nevinná zmařena.

Sebrala dívka chlapce ruku

a utíkala do sena.



Na seně vonném v malou chvíli,

ti dva se k sobě přitulili.

A kakra, to jsem tomu dal,

že já s tím deštěm nepočkal.



Co mám dělat, jak to spravit?

říká si Pán Bůh nahoře,

že ja se nechám vždycky zšálit,

naletím každé potvoře.



Eva mně taky ošálila

a co z toho všeho tady je.

Země je lidstvem zaplavená

a to dík té potvoře.



A nebo že by to byla vina moje?

Že jsem při zrodu světa na něco zapomněl.

Jo jsem Bůh a přiznat si chybu,

jsem tenkrát ještě neuměl.



Nezapálím já vám seník,

nic vám teď kazit nebudu.

Jen vajíčko, sperma nechám spojit,

A potom zakrátko, bude tu malé robátko.



Pán Bůh se dívá na svět z výšky,

kouká, kouká na pampelišky.

Vojtěška Manová – Jatyna

Kategorie Poezie