Pravdivá pohádka

Bylo a je. Zemí středočeskou se vláčel ochmýřený skoromuž. Vlastnil hudební nástroj, v němž jen znalci poznali kytaru. A on s ní byl pověstný u všech táborových ohňů. Maje zapovězeno zpívat ve všední dny, aby jeho hlas nebyl zaměněn se sirénou konec šichty oznamující, vyžíval se zplna ve dny vandrovní.

    Jednoho večera, kdy již zábava vázla a lid trampský kol ohně dřímal, uchopil jeden ze svých tří akordů a prsty rytmicky drbaje kol spodku strun, začal pět. Národ trampský nejsa plně při vědomí, jal se káti ze svých hříchů, domnívaje se, že to troubí andělé k soudu poslednímu.

    Leč pohled na trubadůra je uvedl do tvrdé pozemské reality. Planoucí líce, skromný porost na bradě, šlachovité skřížené nohy v šortkách, a ten hlas! Nikde neuslyšíte takovou kombinaci tónů, stupnic, barev, výšek a poloh v jediné obyčejné písni. Lidé jsou povah různých. Ti, co vlastní hudební sluch, chystali se k soudci Lynči. Leč ostatní se zaujetím naslouchali akordu tvrdé G. A ti, co již vícekrát slyšeli trubadůra a měli šok dávno překonaný, se nerušeně oddávali spánku. Píseň střídala píseň. Co to? Nový akord! Ladné D! Skvělá árie! Hlas kolísá v nadoblačných výškách. Lid šílí. Zpěvák také. Ale… hlas se zlomil. Nebohý hrdina lomcuje zarezlou mechanikou kytary. On chce ladit!!! Proč??!

    „Kamarádi,“ vzlyká, „já jsem to slyšel! Já dostal hudební sluch! Jak to můžete poslouchat? Kam spěje slavný hudební národ?“ Leč nadpřirozená síla jej nutí vzít kytaru a hrát. S tváří zkřivenou nepopsatelným utrpením mlátí do nikdy neladěné kytary. Trpí, jeho muka jsou strašná. Nemůže přestat hrát, neztratí svůj absolutní hudební sluch. Trpí za nespočet zničených hudebních sluchů svých posluchačů a následovníků. Říká se, že jej vysvobodí ten, kdo naladí jeho kytaru a naučí ho alespoň pět akordů.

Vladimír Synák – Riki

3. místo v kategorii Próza pokročilých