Ubývání

Víte, mé už ubývají vlasy.

   Slyším taky o dost míň než včera

Kdysi jsem se hrdě k trampám hlásil.

   Teď už jezdím potají a nerad

Touhy mám. Já nebyl nikdy svatý.

   Jsou mi na nic jako kůrky chleba

Holkám hledím radši na kabáty,

   aby se mi nevysmály třeba

Křižovatky. Lásky. Narození.

   Život jenom ustavičně krade

Přede mnou už nic nového není.

   Za mnou křížky na shrbených zádech

Klouby v noci zatraceně zebou.

   To se potom balím do spacáku

Jen ten grog a rum mě táhne sebou.

   mezi hnízda stěhovavých ptáků

Nevím, proč se těším na ta jara,

   kdy nemůžou nohy srdci stačit

Chajda ta je tak jako já stará

   a noci jsou tady jaksi kratší

Ptáci ráno ječí jak má žena

   a oheň má prokourené plíce

Ve vzduchu už zase visí změna.

   Podzim sahá po rezavé klice

Víte, mě už ubývají slova.

   Občas jenom vrčím jako zvíře

K večeru pak kolem sebe znova

   stavím vlastní totemy a kříže

Vlastimila Hlavatá – Aťka

2. místo v kategorii Poezie oldpsavců