Vobchod

Ta bouřka byla pořádná. Začala ve chvíli, kdy Riky zabouchával dveře vod malýho trampskýho sroubku uprostřed brdskejch lesů. Ze smolnejch mraků lítaly tuzexový blesky, vzduch byl hustej vod deště a pak se ten jeden blesk zapích přímo někam pod Hřebeny. Po bouřce se tam musím mrknout, jestli něco nechytlo. Za chvíli bylo po ní. Ale to už začla noc, tak rychle udělat voheň, nakrmit se a pak všichni voddychovali u kytar.

   Jenom já se šel sám podívat po směru toho nebezpečnýho blesku. A taky jo. Nahoře u Hřebenu vidím světlo. Šlapu co nohy vydaj, blízko to nebylo. Konečně se voheň vobjevil asi sto metrů vode mě na druhý straně lesní louky. Normální, lidmi připravenej voheň, to se pozná. Ale to ticho. Vohníček zamrkal a já to vzal jako výzvu k návštěvě.

   „Ahoj, ahoj,“ povídá ten chlap. Vopíral se vo podivnou boudu trochu podobnou pouťový střelnici, ale roubenou z klád, bez kol, ale s pultem. „Ahoj,“ vodpovídám mu já. Vtom se v boudě rozsvítily petrolejky. Za pultem ležely a visely orig uesky, teletiny, sekerky, kanadky, nože, stetsony, vopasky, kanady, celty, pily, fajfky – prostě všechno, co může pořádnej traper potřebovat a co nekoupíte ani v Priru. „Vyber si rychle, už sem táhnou další,“ vozval se ten šklebící se chlap. Ve svý vyjevenosti jsem se vzmoh na votázku po ceně. Zašklebil se ještě víc: „Jo, to je drahý. Budeš pak muset vandrovat až do konce života. Během let to bude těžký, ale to je holt moje cena. Bereš?“

   „Beru.“ A tak mám ještě dnes celtu kosočtverec a černej starej stetson. Na boudě se divili, kde jsem to sebral, a šli tam pak sami. Tenkrát přišlo pár lidí bez nákupu. Že prej nic nepotřebujou. No, teď už ne. Nejezděj.

   Tuhle jsme zas seděli u tý malý boudy v brdskejch lesích. Bylo nás míň. A všichni si najednou sundali vošoupaný klobouky a koukali na bouřkový mraky, jak se pomalu stahujou na Hřebeny.

Stanislav Zárybnický – Houla

1. místo v kategorii Próza pokročilých