Vyznání

Prší mi štěstí z rozzářených hvězd,

v tom dešti perseid se náladou dám svézt.

I přes to slotné hvězdné nečasí,

mám spousty přáníček, co spolu zápasí.

Cloumá jí celtou, duní do spaní

ten vítr uličník, co moc rád přehání.

U ohně ležím v žáru polínek,

snad trochu omámil mě odér z holínek.

Hvězdy dál prší, bráním se svým snům,

chtěl bych jen trochu víc, než tenhle levnej rum.

Třeba ji vzbudit, líbat na tváře …

a ona s úšklebkem mě bací polštářem.

„Hrabe ti, Bille? Ty seš nemožnej!“

„Padají hvězdy,“ říkám „tak si něco přej!“

„Co blbneš, kámo?“ Divně se culí.

A já zas z romantiky vyfásnul kuli.

Ty hvězdy byly asi znamení.

Co hvězdy? Vždyť je to jen prach a kamení.

A jiskry, co jim vyletěli vstříc,

jak moje vyznání k ní? Shoří a nic víc.

Petr Doležal – Dollyk

Kategorie Poezie nad 23 let